Žila jsem v bludu...

...a asi jsem nebyla sama. Vzhledem k tomu, že všechny tyto dezinformace mi potvrdila nebo neúmyslně podsunula Sue, osoba vzdělaná a zvídavá, žije tu s bludnými představami spousta lidí.

Blud první: Dítě do 11 let nesmí být doma samo

Tohle bude asi velmi rozšířený blud. Navzdory obecnému přesvědčení ale zákon žádnou věkovou hranici nestanoví. Stanoví pouze to, že dítě nesmí dojít k úhoně. Ovšem představa Brita je taková, že pokud existuje jen nepatrňoučká pravděpodobnost, že se něco zlého přihodí, bere to, jako by byla katastrofa na spadnutí. Takže sice není zakázáno nechat dítě (přiměřeně staré a rozumné) samo doma, ale doporučuje se, že do 13 let může být dítě doma jen velmi krátkou dobu. Například, 9 a 12letý sourozenec sami doma denně 2 hodiny, než přijdou rodiče z práce, to se nedoporučuje. Četla jsem jednu diskuzi, kde se maminka bála nechat 11letého kluka 1,5 hodiny doma, když jde nakupovat. A jinde se jiná ptala na 12letou dceru a 10 minut!

Blud druhý: Naplácat dítěti na zadek je protizákonné

Zákon říká, že tělesný trest je možný, pokud dítě nezraní (modřiny apod.). V roce 2003 bylo pro úplný zákaz pouze 20 procent lidí, takže zákaz neprošel. Ovšem Radě Evropy se nelíbí, že ve 2/3 států z 47 je výchovné plácnutí legální a letos rozjíždí kampaň za úplný zákaz. Doufá, že Británie půjde příkladem. Když si vzpomenu na ministryni Stehlíkovou, tak si říkám, jestli nechtěla jít příkladem ona.
Aspoň jsem si prozatím mohla oddechnout: nezavřou mě za to, že jsem tuhle na veřejnosti (ale asi mně nikdo neviděl) naplácala Haničce za to, že odešla sama z lesa, kde jsme byly na procházce, aniž by něco řekla.

Blud třetí: Děti nesmí do hospod

Takový zákon, že dítě nesmí ani koutkem oka spatřit výčep, tu zřejmě dříve měli, ale v posledním zákonu je jen podmínka, že dítě do 16 let musí být s rodiči. Jestli děti smějí nebo nesmějí dovnitř, si určuje každá hospoda sama. Někde děti nechtějí vůbec, jinde naopak rodiny vítají, ale může být stanovený čas, například jen do 18:30 nebo do 21 hodin.

Pečeme „scones“ neboli vdolečky

Dneska jsme se vrátily z čtyřdenní dovolené a doma samozřejmě ani krajíček chleba. Co dám holčičkám zítra do školy k obědu? Upekla jsem jim scones. Zkuste to taky. To je typicky britské (původně ovšem skotské) pečivo kypřené práškem do pečiva. Proti kynutému pečivu má obrovskou časovou výhodu: nepotřebuje kynout.

Suroviny:
225 g mouky
2 rovné lžičky prášku do pečiva
55 g tuku na pečení
asi 120 ml mléka
25 g pískového cukru a případně pár rozinek pro sladkou variantu nebo
25 g jemně nastrouhaného čedaru pro slanou variantu
Určitě se tam bude hodit jakýkoli tvrdý sýr, ale já jsem si oblíbila vyzrálý čedar. Tuk dávám slaný, protože tu jiný nevedou, ale vy, co tam dáte Heru nebo Stellu, přidejte malou špetku soli do sladkých a velkou do slaných vdolečků.
V míse (vezměte radši větší) smíchejte mouku s práškem do pečiva a přidejte tuk, který v mouce dobře rozemněte. Anglicky psané kuchařky s oblibou používají frázi „dokud mouka nepřipomíná jemnou strouhanku“. Nečekejte, až to bude připomínat strouhanku, to byste se načekali. Prostě až tam nebudou vidět kousky tuku, tak je to dobré. Přimíchejte cukr a rozinky nebo sýr a zalijte to postupně mlékem, ale opatrně, abyste to nepřehnali. Přitom míchejte vařečkou, až vznikne hrouda. Měla by být měkká, ale ne lepivá. Dlouhým hnětením se nezdržujte. Těsto párkrát rukama zmáčkněte a hoďte na pomoučněný vál. Tedy velké prkénko úplně stačí. Rukou těsto uplácejte na výšku asi 1,5 -2 cm a už vykrajujte kulatým tvořítkem o průměru 5 cm vdolečky. Dejte na plech, potřete mlékem a pečte asi na 180 stupňů, dokud nebudou dozlatova. Jestli to chcete mít opravdu správně, vykrajujte slané vdolečky tvořítkem s rovným okrajem a sladké tvořítkem s vlnkovaným okrajem. Když uděláte najednou oboje, tak je potom snadno od sebe rozeznáte.
Po anglicku se sladké scones jedí ještě teplé rozkrojené a namazané džemem a sbíranou smetanou.

Tak nám skončilo léto

Již od minulého týdne holčičky nosí do školy letní variantu uniformy. Jsou to kostičkované šaty s krátkým rukávem. U nás jsou bílozelené, ale jiné školy je mají v barvě, která odpovídá jejich uniformě. Střihy jsou všelijaké, jen ta drobná kostička zůstává. Ani bych nevěřila, že čistě polyesterový kousek oblečení (jen límeček je bavlněný) může být tak úžasný. Dobře se perou, bleskově schnou, nemačkajjí se a navíc vůbec nevypadají jako syntetické.
K šatům holky už neměly punčocháče, jen bílé ponožky. Toto pondělí si dokonce ani nevzaly mikiny. V úterý už ano, ve středu jim v nich byla zima, dnes si vzaly navíc bundy a zítra se asi opět vrátí k punčocháčům a sukni s halenkou.
Zdá se, že léto je definitivně za námi.

Anglická škola zblízka: Ještě jednou o shromáždění

Když jsem tu tuhle psala, že každý pátek bývá shromáždění, ještě jsem nevěděla, že to není tak úplně pravda. Dnes mně konečně Bára radostně oznámila, že už zjistila, jak to s těmi shromážděními je (tahám to z ní od ledna). Informace ale stále zůstávají poněkud kusé.
Takže: v pondělí prý není nic. V úterý se sejde celá škola a rozdávají se diplomy. Ve středu těžko říct, protože Bára si nedokázala vzpomenout, jestli dneska bylo a co tam dělali. Ve čtvrtek přijde opět celá škola a zpívá se. V pátek jsou tam jen první a druhá třída a je pohádka, kterou prý čte za použití rekvizit a pomocníků z řad žáků „nějaký pán“. Některé pátky ale je ono ukazování, o kterém jsem psala minule, nebo na tento den připadne závěr trimestru a je zvláštní vyhodnocovací a rozlučkové shromáždění.
Ještě bych asi měla dodat, že school assembly je školní fenomén, který má v církevních školách také náboženskou náplň. Naše škola je „obecní“, takže se tam modlení (k mé úlevě) nekoná, aspoň Bára si na žádné nevzpomíná.

Anglická škola zblízka: Shromáždění

Zamýšlím se nad tím, proč se mně české socialisticko-raněkapitalistické školství jeví o mnoho méně kolektivní než vyspělekapitalistické anglické.

České školství nebuduje pocit sounáležitosti dítěte se školou, se třídou.

Nejsou to jen uniformy, jak by se mohlo zdát.
Kažý pátek ráno bývá v sále assembly, neboli shromáždění, kde se schází úplně celá škola. Mohou tam i rodiče, zejména pokud je to showing assembly jako dnes, což znamená, že se děti ostatním pochlubí tím, na čem pracovaly. Naše holčičky už takto ukazovaly dvakrát, ale mně nikdo neřekl, že mám přijít. Tedy jednou Bára něco nesrozumitelného říkala, ale pak jsem se zapomněla přeptat učitelky, takže jsem tam nešla. Mrzelo mě to.
Dnes se to konečně podařilo.
Nejprve se do sálu z každé třídy začne sunout zelený had dětí. Jen nejstarší 6. třída má to privilegium, že sedí na lavičkách. Ostatní si pěkně sedají na zem, co třída, to řada.
Učitelé si sednou kolem a celé to sleduje pan ředitel. Potom řekne Good morning, children a děti sborově odpoví Good morning, Mr. Rawling, good morning everybody.
Na programu je vyhodnocení docházky (nejlepší třída dostává diplom), vyhodnocení chování a píle (nejlepší "domeček", které jsou čtyři a jsou poskládané ze žáků různých tříd, dostává diplom), kdo má ten týden narozeniny, dostane čepici ve tvaru dortu, sfoukne svíčky a poslechne si od od ostatních Happy Birthday a samozřejmě ono ukazování.
Haniččina třída dnes ukazovala, jaké vyráběli z papíru hýbací hračky. Haniččin výtvor mně silně připomínal ducha vykukujícího zpoza náhrobku. Bářina třída zase připomněla svoje ještě předprázdninové téma dinosaurů.
Na závěr shromáždění se zpívá písnička. Když je písnička nová, promítá se projektorem z notebooku na zeď text, ale tentokrát se vrátily po delší nepřítomnosti dvě učitelky, takže přišla na řadu uvítací písnička, Welcome song, kterou zjevně všichni už znali.
Na předchozích shromážděních, kde jsem byla, se učili písničku When It's a Sunny Day. Taková líbivá optimistická, myslím, že pro děti na shromáždění jako dělaná. Koneckonců byla už s tímto záměrem napsána. Zájemci si ji pro představu můžou poslechnout na YouTube, kde ji někdo použil jako kulisu videa s mašinkou Tomášem.

Anglická škola zblízka: Obědy

Dnes se konala schůzka s rodiči na téma zdravé obědy. Šlo o obědy, které si děti nosí s sebou z domu. Podle školních pravidel prý děti nesmějí mít sladkosti, čokolády a šumivé nápoje. Překvapením pro mně bylo, že vůbec nějaká taková pravidla týkající se obědů existují. Jestli o nich takto (ne)vědí i další rodiče, tak se nedivím, že je nedodržují.
Na schůzce bylo nás rodičů asi jen 6. Vsadím se, že právě ti, jejichž děti mají obědy relativně zdravé. Ale některé děti prý mívají k obědu klidně pytlík bramborových lupínků a čokoládovou tyčinku.
Tak na ty si škola posvítí a do obědové taštičky dostanou lísteček s upozorněním, že jídlo, které si donesly, není zdravé, což je porušením pravidel.
„Paklanč“ byl jeden z prvních výrazů, co se Bára ve škole naučila. Je to vůbec zvláštní, tyhle „packed lunches“. Z naší školy prý žádné dítě nechodí na oběd domů. Odhadovala bych, že polovina dětí má oběd s sebou a druhá polovina školní oběd. Děti se sociálně slabších rodin ale mají nárok na školní oběd zdarma. Naše holky mají oběd s sebou, protože oběd zdarma nárokovat nemůžeme a těch ušetřených 35-40 liber měsíčně mně za to stojí. Moc nechápu, proč si vlastně tolik dětí nosí oběd s sebou. Nejspíš proto, že ve školní jídelně nebývají lupínky a čokoládové tyčinky.

Strašák do zelí

Dnes jsme vlastnoručně vyrobily strašáka do zelí. Z opravdické slámy. Stalo se to na rodinném zábavném dnu zde ve vesnici. Také jsme vyrobily draky, ozdoby na strom, koupily si za dobrovolný (!) příspěvek klobásy a viděly kouzelníka, který uměl nafukovat tvarovací balónky pusou. Udělal holčičkám z balónků květiny. Jen kdyby Barborce ta její neulítla a nepraskla!